4. den - Vratislav - Dašice - 215km

V neděli po dospání z oslav jsme vyrazili zpět domů. Jirka, který měl GPSku na kole řekl: "No nevím přesně kudy, ale když pojedeme na jih, tak musíme do Česka dojet". Tak jsme jeli cestou necestou. Po asi 55km jsme dojeli do většího města Dziežoniów. Tam dáváme pauzu na místní čerpací stanici a Pavel poprvé říká: "Whisky, já kolabuju, už nemůžu". A Jirka na to: "Když nemůžeš, tak to máš ještě minimálně polovinu sil." A jelo se dál. Až potud se cesta jen mírně vlnila do kopečka. Po dalších asi 10km však začalo prudké stoupání a na dalších 10 km jsme vystoupali o více než 500 výškových metrů do nadmořské výšky více než 800m n.m. Za polovinou nekonečného kopce Pavel hlásí: " fakt už nemůžu". Jirka na to: "tak si přeřaď na lehčí převod". Dostává se mu pohotové odpovědi: "A nevíš kam asi ty vole? Vždyť už delší dobu jedu na nejlehčí převod". Ale po kratší zastávce jsme nakonec dál museli a přehoupli se přes vrchol. Pak jsme zase prudkým klesáním sjeli až do asi 380m n.m. Konečně se objevila větší vesnice s pohostinstvím – Nowa Ruda. Bez váhání jsme zastavili a vlezli do něj. Uvnitř sedělo několik nedělních hostů. Jak jsme tam vešli a jak nás uviděli, tak jeden z nich vykřikl: "Češi". No měli jsme obavy, že nás budou "lynčovat" za naše včerejší vítězství, ale opak byl pravdou. Dali jsme se s nimi do řeči. Hned se zajímali, odkud jsme. Když jsme jim ukázali na mapě, že z Vysočiny v České republice, hned nám vyjádřili hlubokou poklonu a obdiv. Nálada dospěla tak daleko, že jsme se dozvěděli, že znají písničku Ivana Mládka "Jožin z bažin". . Jelikož Pavel znal slova celé písně, tak opravdu zaperlil a ve veselém opojení nakonec vyskočil na prostřední stůl v hospodě a celou písničku jim zazpíval. Ovace nebraly konce! Nato Jirka povídá: "Vždyť ty jsi ještě před hodinou kolaboval, to se teda podívejme". On mu na to odvětil, že prý to bylo díky euforii, atmosféře a blízkosti českých hranic. Nechtělo se, ale museli jsme se s milými neplánovanými novými přáteli rozloučit. Těsně před hranicemi nás ještě čekal přejezd jednoho masívu. Ale i díky nabrání nových sil už jsme ho dobře překonali a dojeli do Náchoda. Pavel řekl kámošům, že v pondělí má hodně práce, proto se od týmu odpojil a jel domů vlakem, resp. kombinovaně. Vzhledem ke špatnému spojení jej z Havlíčkova Brodu ho za drobnou úplatu dovezl kamarád Mirek (Voči), již citovaný předtím z MS v Německu.

Takže v cestě domů na kolech už pokračoval jen Jirka s Jardou. Ten den ujeli s plnou bagáží 215km a skončili v Dašicích někdy před desátou večer – 15 hodin v sedle. Narazili na jednu otevřenou hospodu. Kola i s bagáží nechali před hospodou a šli se dovnitř najíst a napít. K jídlu už nic neměli, tak snědli asi sedmery tlusté slané tyčinky. Pak se jich zeptal číšník, co jsou zač. Když mu řekli, že jsou zde na kole a jedou z Vratislavi. Zeptal se, kde mají kola. Říkají, před hospodou. On na to: "Tak to je tam chlapci už asi nejspíše nemáte". Udiveně na něj koukli a on jasným gestem naznačil, že si myslí, že nám je někdo ukradl. Vystřelili před hospodu a naštěstí kola byla na místě. Číšník jim nabídl, že můžou spát na verandě hospody a dát si tam i kola. To s radostí přivítali. Piv se vypilo "něúrekom" a někdy po půlnoci se šlo spát na místní hospodskou verandu.